tanec Khadžuráho mahárádžové Thár bohové hudba Konárak suvenýry sádhuové místopis ptáci festivaly jazyky Ellóra sloni rupie jídlo čaj Taj Mahal Češi v Indii
Další aktuality a fotografie najdete na Indie autem
Autorem textů a fotografií (není-li uvedeno jinak) je World Trend a podléhají licenci Creative Commons 4.0.
≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈
Tanec
Klasické indické tance jsou vždy výrazové, užívající tělo a pohyb k vyjádření nálad a emocí. K devíti základním emocím (rasa) patří štěstí, bolest, zloba, zklamání, údiv, starch, odvaha, soucit a klid. Na prastarých chrámových reliéfech je patrné, že tanec, hudba a zpěv nesloužily pouze oslavě božstev, ale také k modlitbě a díkůvzdání. Stejně jako v dalších kulturách jižní Asie je klasický tanec založen na přesně prováděných pohybech jednotlivých částí těla včetně očí a prstů bez jakékoliv improvizace! Provedení regionálních lidových tanců bývá o něco volnější.
Mezi nejstarší náboženské tance patří bharatanatyam, který byl po generace zdokonalován chrámovými tanečnicemi (devadasi) v barvitých hedvábných kostýmech s bohatými ozdobami ve vlasech a šperky. Jiný typ chrámového tance je odissi ze státu Odiša (Urísa), kterým dívky vyjadřují zbožnost a lásku ke Krišnovi, opět v typických kostýmech. Základem severoindického tance kathak byla představení vypravěčů mytologických příběhů, doprovázená gesty a mimikou. Po příchodu Mughalů byla tato taneční forma uvedena na jejich dvory a změnila se z náboženské na zábavnou, využívající kostýmy připomínající mughalské miniatury. Mezi nejstarší formy tanečního divadla patří kathakali (video níže) z jihoindické Kéraly, které předvádí mytologické příběhy z eposů Rámajána a Mahábhárata; tradiční, i mužské kostýmy s krinolínami zde doplňuje výrazný (často zelený) make-up celého obličeje. Typicky mužským a původně bojovým tancem v maskách je čhau, populární v Odiše, Biháru a Bengálsku – masky představují emoce rasa, zatímco pohyby tanečníků vyjadřují nálady.
〈červen 2024〉
≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈
Khadžuráho
Vesnice tohoto jména ve státě Madhjapradéš se proslavila souborem několika desítek hinduistických chrámů ze středověku. Nejcennější je soubor nádherně zachovalých staveb v takzvané Západní skupině z 10. a 11. století. Khadžuráho bylo budováno jako hlavní náboženské středisko za vlády místní dynastie Čandélů. Milovníky památek zde omráčí nejen architektura, která je jedním z nejvýznamnějších stylů indického severu, ale také úžasná sochařská výzdoba. V největším z chrámů (Kandaríja Mahadévově) napočítáme 872 figurálních plastik, z toho 646 na venkovním průčelí! Stavebním i sochařským materiálem je nažloutlý pískovec a jednotlivé postavy nepřesahují výšku 1 metr. Jejich provedení je ovšem mistrovské, ať už jsou zpodobněni bohové nebo nebeské víly, zhlížející se v zrcadle anebo vytahující si trn z chodidla. Je tu nepočítaně mileneckých dvojic zvaných mithuny. Patří k nejkrásnějším ukázkám starého indického umění.
Světově proslulým se však Khadžuráho stalo erotickými reliéfními scénami. Najdeme tu opravdu všechno od nevinného milostného laškování až po zcela nevázaný skupinový sex. Je skutečně zázrak, že tato výzdoba byla později ušetřena od muslimského ničení, při kterém vzaly za své mnohé jiné památky a mnohem nevinnější vyobrazení živých bytostí. Snad to bylo díky tomu, že Khadžuráho dodnes leží zcela mimo hlavní silnice a daleko od větších měst. Explicitně zobrazená sexualita musela být šokem i pro britské koloniální úředníky viktoriánské doby. Dokonce i dnes její reprodukování zakazují sociální sítě.
〈leden 2024〉
≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈
Mahárádžové
Co by byla Indie bez mahárádžů? To slovo je s ní spojeno tak jednoznačně, že jistě nikdo nebude tvrdit, že mahárádžové vládli v Maroku nebo Japonsku. Staletá mocenská rozdrobenost Indie a neustále se měnící vztahy vazalství a nezávislosti místních vládců vůči sousedům vyústily v době britského panství v systém tzv. knížecích států (angl. princely states). Indičtí panovníci užívali různé tituly, ale Britové je všechny překládali jako “kníže”, aby se vyhnuli tomu, že by se některý z domorodých vladařů mohl považovat za rovného s britským panovníkem. Indičtí vládci ve svých státech a královstvích, kterých bylo na území mimo Britskou Indii (přímo spravovanou zákony Británie) celkem 565, však používali různé tituly. Mahárádža pro monarchu (“velký král”) a máhárání pro jeho manželku byly jen jedněmi z nich. S předponou mahá (“velký”) k titulu rádža, rána, rao nebo rawal (“král”) nebo bez ní byli označováni vládci hinduistického původu. Tituly naváb, nizám, diván nebo dokonce badšáh (“císař”) používali vládci muslimského původu a vyznání.
Staré fotografie domorodých vladařů jsou půvabným koloritem doby britské nadvlády. Vyhlášením Indické republiky ztratili bývalí vládci svou politickou moc. Přesto jejich rodiny stále požívají velkou úctu a vlastní rozsáhlé majetky. Královské rody Scindia (Gvalijár), Rathore (Džódhpur), Wadiyar (Majsúr), Sisodiya (Udajpur) a další jsou stále zde. Své paláce zpřístupňují turistům nebo je provozují jako hotely, podporují finančně školy, nemocnice i náboženské charity. Někteří z nich získali vzdělání na prestižních univerzitách na Západě a díky tomu, ale i díky rodinné tradici a osobnímu charismatu se opět úspěšně prosazují v politice.
〈září 2023〉
≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈
Thárská poušť
Indický subkontinent zahrnuje téměř všechny myslitelné ekosystémy. Včetně pouště o rozloze nějakých 250 000 km². Thárskou pouští probíhá hranice mezi Indií a Pákistánem, ovšem 90 % pouště leží v Indii, více než polovina z toho ve státě Rádžastán. Thárská poušť není liduprázdná, žije v ní kolem 40 % obyvatel Rádžastánu, ve městech i vesnicích. Na východním okraji pouště leží miliónový Džódhpur s úchvatnou palácovou pevností, uvnitř pouště jen o něco menší historický Bikanér. Jiné pohádkově krásné město Džajsalmér vzniklo také jako oáza pro dálkové karavany. Za svůj současný rozvoj vděčí cestovnímu ruchu a, stejně jako Bikanér i další oblasti, přes 650 km dlouhému vodnímu kanálu, který přivádí vodu z paňdžábských řek do pouště.
Vesničané se živí pastvou dobytka a koz. Některé regiony prosluly chovem ušlechtilých plemen koní a velbloudů. Ani divočina není prázdná. Polopoušť s porostem keřů je útočištěm gazel, lišek, pouštních zajíců, pávů, supů a dalších dravců. Řada živočišných a rostlinných druhů je endemická. V pusté části pouště najdeme oblasti kamenité pouště i docela mohutné písečné duny. Tady žijí pískomilové, ještěrky, neustále pobíhající chrobáci a po studené zimě se probouzející štíři. Jihozápadně od Džajsalméru leží Desert National Park, plošně jeden z největších indických národních parků. Safari na velbloudech, západy slunce na poušti i přenocování na dunách patří k nezapomenutelným zážitkům.
〈březen 2023〉
≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈
Indičtí bohové
Bohatá hinduistická tradice se opírá o spoustu příběhů a legend. Ve védské době (před naším letopočtem) dominovala přírodní božstva jako Agni (oheň), Súrja (slunce), Indra (hromovládce a pán bohů). Později získali větší oblibu “univerzálně” působící Višnu a Šiva a mnoho lokálních božstev je považováno za vtělení těchto dvou bohů. Navíc se začaly uctívat jejich ženské protějšky, Šivovy děti (Ganéša se sloní hlavou), devět planet (včetně Slunce a Měsíce) atd. Božský panteon se rozrůstal také tím, že různá vtělení (inkarnace) božstev, přátelská i hrozivá, mají různá jména. Šiva se uctívá jako Mahadéva (Velký bůh), Pašupati (Pán zvířat), Natarádža (Král tance), Kailásanáth (Pán hory Kailás), Tribhuvanéšvar (Pán tří světů) atd. – má celkem 108 jmen. Také jeho manželka má různé aspekty a jména, třeba Párvatí (Horská), Uma (Vlídná), Satí (Dobrá manželka), Kálí (Temná), Durga (Nedostupná). Podobně Višnu je uctíván v jeho 10 avatárech, např. jako Váraha (kanec), Narasimha (člověk-lev), Ráma (hrdina Rámajány), Krišna a dokonce jako Buddha (Šakjamuni). Mezi aspekty Višnuovy manželky Lakšmí (bohyně krásy a štěstí) patří například Rámova partnerka Síta nebo Krišnova Rádha.
Jak se v tom všem vyznat? Není to tak složité. V šivaistických chrámech je většinou oltářem lingam, symbol Šivovy plodivé síly, a k němu otočená socha Šivova býka Nandí. Pokud je Šiva zobrazen v lidské podobě, nechybí trojzubec. Mezi Višnuovy atributy patří lastura, disk, lotos a kyj a jako jízdní zvíře orel Garuda. Krišna hraje na příčnou flétnu, Ráma třímá luk, opičák Hanuman má kyj. Západní člověk bývá šokován hrozivými podobami božstev a zpodobněním s mnoha rukama a někdy i více hlavami: více rukou s příslušnými atributy vyjadřuje větší moc a sílu božstva, kterou může v našem světě projevit.
〈říjen 2022〉
≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈
Indická hudba
Hudební myšlení v Indii se vyvinulo do jiných poloh než na Západě. Odlišné jsou indické hudební formy i některé hudební nástroje. Rága je melodická forma s vlastními 7-tónovými stupnicemi. Tal je rytmická forma založená na počtu opakovaných úderů. A dhrupad je název sólové vokální formy pouze s doprovodem bicích nástrojů. Z hudebních nástrojů jsou na nejvyšším stupni uctívání a hráčské virtuozity strunné drnkací loutny sitár a vína (spojovaná s bohyní Sarasvatí) s dvěma ozvučnicemi ze dřeva a tykve, 5-7 hlavními a 11-19 rezonančními strunami. Vysoký respekt zasluhuje i bezpražcová loutna sarod, která má jednu z ozvučnic kovovou. Zvláštní “hudby sfér” se dosahuje na kladívkovém nástroji santoor údery dvou dřevěných paliček, bzučivý doprovodný zvuk je typický pro 4strunnou tamburu. Ze smyčcových nástrojů připomeňme robustní housle sarangi z jednoho kusu dřeva, z dechových nástrojů příčné flétny venu a bansuri (spojené s bohem Krišnou) nebo dvojjazýčkový „pištivý“hoboj šehnai, nepostradatelný na svatbách. Rozvětvenou skupinu bicích nástrojů reprezentují tabla (dřevěný buben pro pravou a kovový pro levou ruku), velké oboustranné bubny pakhavádž a mridangam a třeba objemná hliněná nádoba ghatam. V chrámové hudbě se často setkáme s ručním harmoniem.
Řada indických hudebníků dosáhla od 60. let minulého století uznání i na Západě. Jmenujme alespoň slavného hráče na sitár Raviho Shankara (viz Beatles, Woodstock atd.), virtuóza na sarod Ustad Amjad Ali Khana nebo skladatele a hráče na tabla Zakira Hussaina.
〈duben 2022〉
≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈
Konárak: sluneční vůz boha Súrji
Mezi skvosty středověké architektury v Indii patří nepochybně sluneční chrám v Konáraku ve státě Odiša (dříve Urísa). Byl postaven na pobřeží Bengálského zálivu z příkazu místního krále Narasimhadévy I. (1238-64) na oslavu vítězství nad muslimy. 1200 dělníků na něm pracovalo 16 let. Počátkem 17. století byl chrám znesvěcen vyslanci mughalského císaře Džahangíra (tedy muslimy), pak už nebyl užíván, byl rozebírán na stavební materiál a zanášen pískem. Hlavní chrámová věž se už před staletími zřítila, podle dochované shromažďovací síně (vys. 39 m) lze její výšku odhadnout na 65 metrů. Kamenné zdivo bylo zpevněno až 10 m dlouhými kovanými železnými trámy: možná jde o historicky nejstarší takové použití železa ve světové architektuře!
Kámen většiny chrámu je včetně bohaté reliéfní výzdoby silně poškozen slaným mořským vzduchem. Ze sochařské výzdoby jsou nejslavnější 4metrová kola slunečního vozu boha Súrji na podnoži chrámu, taženého 7 koňmi. Na reliéfních panelech v nalezneme i erotické motivy a do nik hlavní budovy jsou vsazené sochy Súrji z mnohem tvrdšího šedozeleného chloritu. Krásné volně stojící sochy nebeských hudebnic spatříme na střechách prvního a druhého patra shromažďovací síně. Bohatá figurální výzdoba je i na sloupech taneční síně před hlavním chrámem, do které se vstupuje schodištěm mezi párem gigantických lvů.
Na západní straně Indie ve státě Gudžarát v Modheře stojí jiný krásný Súrjův chrám z 11. století, nedosahuje však proslulosti Konáraku.
〈listopad 2021〉
≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈
Suvenýry
Řemeslná výroba je v Indii stále živá. V posledních desetiletích dokonce nabírá na síle tím, jak roste počet zahraničních i domácích turistů a jejich poptávka. Ti první většinou kazí ceny, protože neumějí nebo nechtějí smlouvat. Domácí klientela zase kazí kvalitu, protože požaduje levné suvenýry. Sami indičtí obchodníci přiznávají, že domácí turisté tlačí řemeslné dílny směrem k produkci levnějších, a tím i menších nebo hůře provedených předmětů. Kvalitní ukázky uměleckého řemesla nenajdeme v zaprášených pouličních stáncích nebo na poutních místech, která navštěvují především indičtí věřící. Musíme si na ně udělat dost času a poohlédnout se po nich v obchodech poblíž významných historických památek – u některých Indové vybudovali celé prodejní vesnice (např. ve Fatéhpur Sikrí nebo Adžantě), jinde je vyšší koncentrace obchodů na pěších zónách historických center (např. v Udajpuru). Další možností jsou tzv. art emporia v Dillí, Ágře a na některých odpočívadlech dálnic propojujících „Zlatý trojúhelník“ (Dillí-Ágra-Džajpur). Kromě státních obchodů bývají ceny smluvní a smlouvání je nutné. Kupující by však měl soudně zvážit množství času a rukodělné práce, vložené do předmětu. Ani materiál není zadarmo, i když zde bývají obrovské rozdíly: krásná konvička může být vytepána z recyklovaného mosazného plechu a nevýrazná řezba v kameni zhotovena z polodrahokamu, který se na ulici nenajde. Za skutečné „bingo“ můžeme považovat možnost nakoupit přímo v dílně od řemeslníka, bez přirážky pro obchodníka.
〈červen 2021〉
≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈
Sádhuové
Hinduistická tradice dělí život muže na tři etapy. V té první muž vyspívá, učí se a vzdělává, ve druhé vykonává své povolání a stará se o rodinu. Ve třetí etapě života, po padesátce věku, by měl zajistit rodinu, rozdat veškerý majetek (oprostit se od materiálního světa), odejít do bezdomoví a tam se věnovat duchovnímu životu, meditacím a žít z milodarů věřících. Samozřejmě zdaleka ne všichni hinduisté končí jako svatí muži (sádhuové), ti jsou v dnešní Indii čím dál méně viditelní. Zdržují se na svatých místech nebo v poutních městech. Někteří přebývají léta v jediném chrámu, jiní neustále putují po Indii z místa na místo. Fascinují svou absolutní svobodou, tělesnou i duchovní. Někdy se sdružují do řádů, méně běžné jsou ženské řády. Nejvíce sádhuů bývá pohromadě při hinduistických festivalech Kumbh Méla.
Svým vzhledem a způsobem chování mohou neznalého turistu šokovat. K živobytí v teplém klimatu jim stačí minimum potřeb. Patří k nim nerezová nebo mosazná nádobka s uchem i některé symboly jejich stavu, např. trojzubec šivaistů nebo léta nestříhané dlouhé vlasy. A samozřejmě také znamení moudrosti a požehnání na čele (tilak), provedené barevnými hlinkami: bílé čáry (tři vodorovné u šivaistů, do tvaru V u višnuistů) s červeným středem. Někteří chodí zcela nazí, poprášení popelem z pohřebišť, někteří pijí z misky z lidské lebky. Ale nikomu neublíží. S těmi, kteří mluví anglicky, lze porozprávět o náboženských a filozofických otázkách.
〈prosinec 2020〉
≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈
Místopis a nové názvy
Indická republika je z topografického hlediska stále živým organismem. V roce 1947, kdy Britové předali Indii a Pakistánu nezávislost, bylo na tomto území, kromě Britské Indie pod přímou správou koruny, také neuvěřitelných 565 knížecích států, od miniaturních státečků o rozloze několika km2 po Hajdarabád dosahující téměř velikosti Británie. Až hluboko do 50. let byla tato území postupně včleňována do rodících se svazových států. Vznikly velké územní celky a Indové se učili je efektivně spravovat.
Od 90. let, v důsledku politických pohybů spojovaných hlavně s nástupem nacionalistických stran, došlo k řadě změn. Důvodem byla jména některých velkých měst v původně anglické, tedy “kolonialistické” transkripci, ale také lepší územní dělení celé země podle historických, etnických a jazykových souvislostí. Stát Urísa se nyní označuje jako Odiša (na mapce číslo 19), Západní Bengálsko jako Bangla (28). Jiné velké svazové státy se rozdělily: ze severu Uttarpradéše se stal Uttarakhand (27, před pár lety ještě jako Uttarančal), z jižního Biháru vznikl Džharkhand (10), z jihovýchodu Madhjapradéše povstal Čhattisgarh (5) a ze severu Andhrapradéše se vyčlenil nový stát Telangana (24). Přepis jmen známých velkoměst do latinky je nyní fonetický podle místních jazyků: Bombaj je Mumbaí, Kalkata je Kolkata, Bengalore je Bengalúru, Madrás je Čennai, Lucknow je Lakhnaú.
(Mapa: Wikimedia Commons)
〈červen 2020〉
≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈
Ptačí svět
Indická příroda je pestrá tak, jak můžeme očekávat od země této velikosti, klimatu a nadmořské výšky od hladiny moře až po osmitisícovky. Při dnešní hustotě populace už nebezpečné predátory (tygry) nebo velké savce (slony, gaury) uvidíme s trochou štěstí jen v rezervacích. Úplně jiná situace je s ptáky. Velkých dravců letá v Indii spousta, i v městských parcích, nad starými pevnostmi a v Ahmedabádu dokonce přímo v řeznické uličce. Indové dobře vědí, kdo jim pomáhá chránit úrodu před hlodavci. S životním prostředím lidí se smířila řada druhů ptactva, a tak snadno zahlédneme papoušky alexandry malé, volavky, čápy černé nebo lednáčky. Zejména u krásných vodních ptáků přijde člověku líto, když je vidí brodit se špinavými loužemi u silnic a skládek odpadků.
Jiným zážitkem jsou ptáci ve volné přírodě, například divocí pávi na okrajích Thárské pouště. Silným okamžikem milovníka přírody je návštěva národního parku Keoladeo Ghana u města Bharatpur ve východním Radžastánu. Základem nevelkého parku je umělé jezero, kolem něhož si místní maharádža v 19. století zřídil honitbu na divoké kachny. Místo si oblíbili tažní ptáci na svých dlouhých letech mezi Sibiří a Afrikou. Dnes v Bharatpuru hnízdí i tranzituje 366 druhů ptáků!
〈listopad 2019〉
≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈
Indické svátky a festivaly
Je jich nesčíslně mnoho. Možná tolik, kolik je v Indii vesnic nebo božstev. Od státních svátků, které se slaví s náležitou pompou, jak se na miliardovou zemi sluší, až po ty nikde neohlášené slavnosti v nejzapadlejší vesnici. A právě takové místní svátky jsou nejveselejší a nejautentičtější, protože v nich se nejvíce projeví hravost a dětské srdce Indů. Existují samozřejmě každoroční velké náboženské svátky, které se slaví v celé zemi anebo v její velké části. Většinou mají pohyblivé datum podle lunárního kalendáře. Abychom zmínili pár svátků hinduismu, nejdůležitějšího z mnoha náboženství v Indii, připomeňme aspoň známou slavnost světel Diwali (přelom říjen/listopad), svátek barev a příchodu jara Holí (únor/březen, severní oblasti Indie) nebo obrovskou náboženskou pouť Kumbh Méla (ve 2-3letém intervalu).
Všechny víry a církve mají své svátky a všichni Indové se při nich radují a slaví bez ohledu na své vyznání. Vždycky se najde příležitost něco slavit. Mezi nejproslulejší regionální festivaly určitě patří obrovský trh s velbloudy v Puškaru v Rádžastánu (listopad). S kostýmovanými průvody, alegorickými vozy a rozjásaným davem na ulici se setkáme často a nečekaně – někdy se oslavuje výročí nějakého náboženského vůdce, jindy nás zatáhnou do svatebního průvodu rozjaření příbuzní. O náležitý rámus se starají najatí bubeníci, nosiči zesilovačů s ampliony, nepřeslechnutelní pištci na hoboj šehnai a kluci s dělbuchy.
〈červenec 2019〉
≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈
Jazyky v Indii a indická angličtina
V hlubokém omylu žije ten, kdo se domnívá, že v Indii se hovoří jen jazykem hindi (hindštinou). Jistě, je to nejfrekventovanější z jazyků subkontinentu, kterým mluví možná 400 milionů lidí, zejména v Poganží. Na indických bankovkách nalezneme ukázku 15 dalších oficiálních jazyků. A nejsou to jazyky ledasjaké, každým z nich mluví 50-100 milionů Indů, bengálštinou (včetně státu Bangladéš) dokonce přes 200 milionů. Mnohé z těch velkých jazyků mají staletou historii a bohatou literaturu, poezii, drama: urdština, tamilština, maráthština … Pro větší pestrost tu máme i stovky dialektů. Indové ze severní a střední Indie, hovořící indoárijskými jazyky, se nedomluví s Indy z jihu, hovořícími jazyky z odlišné drávidské jazykové skupiny (tamilština, telugština, kannadština …).
Angličtina je tak pro obchodníky, akademiky a zaměstnance v cestovním ruchu jakýmsi esperantem, které jim umožňuje komunikaci v celé Indii, ale současně i zdůrazňuje jejich status vzdělaného člověka. Nedokonalá angličtina a volnější nakládání s latinkou vede k častým a občas humorným překlepům: restaurent, apple juce, Please come a gain, … Mezi největší perly patří nádražní směrovky Entrain / Detrain (při znalosti přecpanosti indických nádražních perónů zní překlad: Navlakovat se / Vyvlakovat se).
〈březen 2019〉
≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈
Ellóra: tohle už nikdo nezopakuje
Asi 30 kilometrů od Aurangabádu na severu státu Maharáštra leží proslulá Ellóra, areál 34 chrámů ze 7.–10. století, vytesaných do skalnatého útesu. Čísly 1-12 se označují buddhistické chrámy a kláštery, 13-29 hinduistické a 30-34 džinistické svatyně. Největší z nich je chrám číslo 16, vytvořený v době krále Krišny I. (757-773) z dynastie Ráštrakútů. Je zasvěcen Šivovi jako pánu Kailásu, tedy chrám Kailasanáthův. (Kailás je posvátná šestitisícovka v jižním Tibetu, na níž podle legendy sídlí bůh Šiva s manželkou Párvatí.) Je skoro 70 m dlouhý, 35 m široký a 30 m vysoký, uprostřed nádvoří o rozměrech 81 x 47 metrů. Ale hlavně je monolitický, z jediného kusu kamene, tedy vlastně sochařské dílo vtesané do skály!
Tvůrci museli odstranit 85 000 tun tvrdého kamene, aby kolem chrámu snížili úroveň nádvoří až o 37 metrů. Při tom vytvořili ozdobnou věž a vnější figurální reliéfy, vysoké monolitické sloupy a slony v životní velikosti. Potom se pustili do interiéru, aby tam vysekali shromažďovací síň o velikosti 15×15 m se 16 sloupy a Šivovu svatyni s lingamem. Kameníci navíc zřídili kolem nádvoří podloubí či průchozí galerii s obrovskými plastikami božstev a zvířat.
Je to největší monolitická stavba na světě. Byla zhotovena bez hydrauliky, senzorů, počítačů, trhavin, kompresorů a sbíječek. Obrovským nasazením stovek dělníků a sochařů i silou uměleckého výrazu je to veledílo srovnatelné s Tádž Mahalem.
Článek o monolitických dílech v Indii
〈listopad 2018〉
≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈
Slon indický
Indický chobotnatec (Elephas maximus) je s prostředím a kulturou jižní i jihovýchodní Asie spojen už věky. Stovky divokých slonů dnes žijí jen na území národních parků. Ochočené slony Indové dříve využívali na těžkou práci, především při těžbě dřeva. Maharádžům sloužili k lovu, slavnostním průvodům a také jako válečné zvíře. Slon je ikonograficky spojován s buddhismem, ale i převládající hinduistická víra má své sloní ikony, například boha Ganéšu. Industrializace Indie ve druhé polovině 20. století sloní práci postupně vytlačila – pár barelů nafty do traktoru je levnější než živit slona a pečovat o něho celý rok. Kromě rezervací uvidíme v dnešní Indii slony jen sporadicky.
Slony chované v zajetí dokáží uživit dary věřících – ve velkých jihoindických chrámech v Karnatáce a Tamilnádu bývají jednotliví sloni jakýmsi stálým chrámovým inventářem, se kterým se, díky dlouhověkosti těchto zvířat, potkáte i desítky let po vaší první návštěvě chrámu. Jiným zdrojem příjmu jsou turisté. Jejich bakšiše možná uživí jediného slona-chudáka, který bývá k vidění (a ovšem i pro selfie s turistou) u parkoviště Červené pevnosti v Dillí. Jiná je situace na turisticky vyhledávané pevnosti Amber u Džajpuru. Turisty nahoru na pevnost vyváží jakási “sloní lanovka”, ve které se točí 70-80 zvířat. Zvlášť v teplých měsících není strmý výstup pro slona úplně snadný, a tak si párkrát během cesty odfrkne a pokropí chobotem své pasažéry. Jednou za rok v březnu odvedou mahauti všechny své slony 10 km do centra Džajpuru na oslavu jarního svátku Holí. Takovou koncentraci slonů na jediném místě nikde v Asii neuvidíte, srovnatelné jsou snad jen některé národní parky a sloní sirotčinec Pinnawala na Srí Lance.
〈červen 2018〉
≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈
Indické rupie
Samotný název rupie lze vystopovat na konci 4. století před naším letopočtem. Staroindický spis Arthašástra, sepsaný v sánskrtu za vlády krále Čandragupty (zakladatele dynastie Maurja), zmiňuje stříbrné mince rūpyarupa, zatímco zlaté mince označuje slovem suvarṇarūpa, měděné tāmrarūpa a olověné sīsarūpa. Za první skutečné rupie se považují stříbrné mince, které nechal razit sultán Šér Šáh Suri (1540-1545), velký protivník druhého mughalského vládce Humajúna a zdatný reformátor. Šér Šáhovy rupie vážily 11,53 gramů. Indická rupie se držela jako kvalitní mince do 19. století, kdy začala upadat v důsledku zavádění zlatého standardu západními mocnostmi.
Po vyhlášení samostatnosti Indie v roce 1947 země postupně zavedla vlastní mince a bankovky, typické vyobrazením portrétu Mahátmy Gándhího na všech bankovkách. V roce 2010 byl přijat nový symbol rupie ₹. Na podzim roku 2016 byly nečekaně 8. listopadu s okamžitou platností zrušeny dvě nejvyšší bankovky 500 a 1000 rupií, prý v rámci boje s korupcí a černým trhem. Řada lidí tím přišla o značné sumy v hotovosti a bankovkami si mohli “vytapetovat” domácnost. O dva dny později začala platit nová pětistovka a byla uvedena do oběhu nová bankovka o hodnotě 2000 rupií, která je momentálně nejvyšší hodnotou v oběhu. V dalších měsících byly uvedeny do oběhu i nové bankovky 50 rupií a dříve nepoužívaná hodnota 200 rupií. Samozřejmě opět s vyobrazením Gándhího. Ostatní starší bankovky jsou stále v platnosti, s hodnotami menšími než 10 rupií se v papírovém provedení setkáte už jen vyjímečně.
〈březen 2018〉
≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈
Vegetariánské thali
Indická kuchyně je neuvěřitelně pestrá. Mnozí Indové, možná většina z nich, podle své kasty a tradice udržují vegetariánské a veganské praktiky. Ze zeleniny a koření, které poskytuje indická příroda a horké podnebí, dokážou vykouzlit tisíce neopakovatelných chutí. Bez uzardění lze tvrdit, že indická kuchyně ve své vynalézavosti a pestrosti může soutěžit s nejproslulejšími kuchyněmi světa, tedy čínskou a francouzskou.
Vrcholem vegetariánského umění je pro cizince vegetariánské thali (hovorově “vedž thali”), které v jediném chodu představí to nejlepší z denní nabídky kuchyně. Servíruje se na nerezovém tácu s oddělenými mističkami, zvanými katori. Bohaté thali v restauraci v nich nabízí většinou 4-5 kořeněných zeleninových omáček (někdy se jí říká sabzi, jindy – s luštěninami – sambar), skromnější menu ve vlaku nebo na nádraží má ty misky 2-3. V další misce je nepominutelnou součástí thali v severní Indii čočková “polévko-kaše” dhal, v jižní Indii bílá rýže. Přílohu tvoří 2-3 jednoduché pečené placky čapatí z nekvašeného těsta nebo purí nafouklé smažením v rozpáleném oleji. Bohatší thali nabídne i tenoučkou křupavou kořeněnou placku pappadum z cizrny a kousky naložené zeleniny (angl. pickle). Někdy bývají přiloženy nakrájené plátky cibule nebo jiné syrové zeleniny: z hygienického hlediska je to asi nejproblematičtější část celého thali, protože neprošla tepelnou úpravou. Důležitá je miska s bílým řídkým a neochuceným jogurtem dahi, který sice také neprošel tepelnou úpravou, ale v jeho zakysaném prostředí bakterie a mikroorganismy nepřežívají. Jogurt si nechejte na samotný závěr jídla, hořící ústní dutinu ochladí mnohem lépe než čistá voda na zapití.
Jaký je rozdíl mezi veg a non-veg thali? V nevegetariánském thali je navíc uvařené vajíčko. A jak se pozná opravdu ostré jídlo? V těle strávníka pálí dvakrát: poprvé v ústech, podruhé (slušně řečeno) na konci trávicího procesu!
〈listopad 2017〉
≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈
Indické čaje
Proslulé indické čaje mají dlouhou tradici. Pravlastí čajovníku (Camellia sinensis) jsou pohoří mezi Indií a Čínou. Čajovník se pěstuje v pásmu mezi 18 a 28° severní šířky. Tradičně se používá nejen na přípravu nápoje, ale čajové listy se také jedí, žvýkají, zpracovávají na alkoholické nápoje, krémy a sirupy. Britové iniciovali rozšiřování čajových plantáží v indickém Assamu od roku 1823, odtud se čajovník dostal v roce 1841 do severního Bengálska, v němž jsou nejlepší polohy pro pěstování v himálajském podhůří v Dárdžilingu v nadmořské výšce 1200 – 2000 m, především v oblasti Kurseongu. Na 86 plantážích je tu zaměstnáno přes 40 tisíc lidí. Černý čaj z plantáže Castleton Estate u Kurseongu dosáhl při aukci ceny 18 000 INR/kg, z plantáže Makaibari ceny 1850 USD/kg (2014).
Současná indická produkce čaje dosahuje 1233 tisíc tun ročně (sezóna 2015-16), což je zhruba 24 % světové produkce. Největší produkční oblastí v Indii zůstává severovýchodní stát Assam s 307 tisíci hektary plantáží. Rozloha plantáží ve státě Západní Bengálsko činí 140 tisíc hektarů, z toho v Dárdžilingu pouze 18 tisíc hektarů s roční produkcí 10 000 tun. Významná je i produkce čaje v jižní Indii ve státech Tamilnád a Kérala, především v pohoří Nilgiri, která tvoří téměř pětinu indické produkce. Státní agentura Tea Board India dozírá na kvalitu, obchodování a další aspekty celého čajového průmyslu v zemi. Hlavní produkční oblasti mají docela pěkná a snadno čitelná loga, ne všichni producenti je však na svých obalech používají.
〈květen 2017〉
≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈
Čechů jezdí do Indie čím dál více
Jako první v Česku publikujeme oficiální data, která dokazují, že zájem Čechů o cesty do Indie dlouhodobě roste. Navzdory skutečnosti, že indická velkoměsta jsou čím dál přelidněnější a hektičtější, a navzdory tomu, že poplatek za víza podražil. Jestliže ve druhé polovině 90. let byl počet českých cestovatelů v Indii kolem 3000 osob za rok, po roce 2000 má vzestupnou tendenci. Oficiální údaje indického Ministerstva cestovního ruchu zahrnují počet vydaných víz turistických, služebních i jiných.
Rok | 2006 | 2007 | 2008 | 2009 | 2010 | 2011 | 2012 | 2013 | 2014 | 2015 |
Počet | 5 760 | 7 764 | 8 549 | 8 328 | 9 918 | 11 256 | 11 129 | 10 121 | 9 878 | 11 441 |
Zdroj: Ministerstvo cestovního ruchu Indie
Skoro 11 500 osob za rok 2015 je už docela úctyhodné číslo. Pro představu: tolik obyvatel má u nás okresní město Jeseník anebo Vlašim! Za celý rok 2016 to bylo dokonce 12 932 českých občanů!! A pokud se ptáte, kolik Indů přijíždí do Česka, odpověď se snadno najde na webu Českého statistického úřadu. V roce 2012 se v hromadných ubytovacích zařízeních ubytovalo 25 072 Indů, ale v roce 2016 už 67 500 indických turistů a obchodníků. Za rok 2017 bylo toto číslo opět překonáno.
(Za poskytnuté údaje děkujeme J. Škodové)
〈prosinec 2016〉
≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈
Za Tádž Mahal čistší a bělejší
Přestože v Indii zanechala uplynulá staletí spoustu vynikajících památek, mauzoleum Tádž Mahal v Agře (1632-53, památka UNESCO) zůstává ikonou pro cizince i samotné Indy. Jakýkoliv prasklý reliéf nebo znečistěný kousek mramoru se ihned, řečeno jen s mírnou nadsázkou, dostává na pořad jednání indického parlamentu. Bílý mramor Tádž Mahalu z 300 km vzdáleného lomu v Makrana v Radžastánu získává v posledních desetiletích žlutohnědé zbarvení. Indové proti tomu dělají všechna možná opatření. V posledních 20 letech se přímo v areálu měří obsah škodlivin v ovzduší. Návštěvníci nesmějí do areálu vnášet jídlo, žvýkačky, cigarety a zapalovače, o betelových soustech ani nemluvě. V několikakilometrovém okruhu kolem památky byla podstatně omezena a téměř zlikvidována průmyslová výroba. Příjezd turistů ze vzdálených parkovišť zajišťují elektromobily. Ani to nestačí. Úřady v Agře poskytují obyvatelům propan na vaření, aby zamezily spalování odpadků a kravského trusu (tradiční indické palivo) v lokálních ohništích domácností. Tisíce nákladních automobilů jsou převáděny z naftových motorů na zemní plyn. Povrch mauzolea a jeho zářivá bělost se obnovuje bahenní maskou, která se oplachuje destilovanou vodou. Pleť samotné císařovny Ardžumand Banu Begum, zvané Mumtaz Mahal, pro kterou císař Šáhdžahán nechal Tádž Mahal postavit, neměla dokonalejší péči!
Článek o umění doby Velkých Mughalů
〈červen 2016〉
≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈ ≈